Malá, tak čtyřletá holčička Anička je smutná. Před pár dny jí umřela její milovaná babička, se kterou se měly moc rády. Často za babičkou jezdila, hodně si povídaly, smály se a dělaly kraviny. Babička byla velmi veselá, zůstala v ní hravost dítěte. Teď už tu není a chystá se její pohřeb.

Rodiče Aničky, tchyně a tchán její maminky sedí v obýváku a připravují se na pohřeb….momentálně řeší oblečení, kdo v čem půjde. Anička to slyší a začíná o jejím oblečení přemýšlet taky. Odejde do pokojíčku ke skříni a první, co jí její oči nabídnou, je růžová nabíraná tylová sukýnka.

Joo, to je ono, to si vezmu a začala se smát.

Když jí babička tuhle sukýnku šila, byla zrovna u ní. Látky bylo hodně a líbila se jejich psovi a chtěl si s ní hrát. Zamotal se do ní a vypadal jak princezňák. Tenkrát se mu s babičkou hrozně smály. Okamžitě si sukni obleče a hledá tričko s různobarevnými kytičkami. Má ho, tady je!

Obleče si ho, podívá se na sebe do zrcadla a do rozcuchaných vlasů si nasadí čelenku s růžemi. Ohromně se jí to líbí. Má radost, jak to sama vymyslela a jak by se to babičce líbilo. Běží do obýváku, křičí a pyšně se ukazuje:

Mamííí, babííí, já už to mám, dívejte.

Všichni dospělí se podívají směrem, kterým se line zvolání malé Aničky. Užasle na ní koukají. První zareaguje babička, maminka jejího tatínka:

„No, Aničko! To přeci nejde! V tomhle v žádném případě nemůžeš jít na pohřeb. To se nehodí, co by si lidi pomysleli. To si jdi svlíknout. No řekněte jí někdo něco.“

Ozve se táta:

„Aničko, babička má pravdu. Jdi si to sundat, tohle se nehodí. Copak nevidíš, jak je maminka smutná, že jí umřela maminka? Nemůžeš tam jít takhle.“

Maminka začne Aničce domlouvat taky:

„No, To nejde, Aničko. To se na pohřeb nehodí. To není uctivé, to by se lidem nelíbilo. Někomu by to mohlo přijít líto a byl by smutný.“

Anička se lekne a zkoprní, otočí se a odejde do pokojíčku.

Co se uvnitř téhle malé holčičky odehrává?

Tohle se nehodí. Někoho by to urazilo a mohl by být smutný![content id=910][/content]

Od té doby uběhlo asi 34 let a Anička v jejím životě dnes řeší

Proč nedokáže první myslet na sebe a přemýšlí o druhých? Proč potřebuje stále utvrzovat ve svých postojích?

Proč má takový strach odlišit se a nejít s davem?

Proč tohle dělá?

Když se narodíte s nastavením jako Anička. To znamená introvert s orientací na vztahy, můžete mít větší tendenci upřednostňovat druhé, snažit se vyjít lidem vstříc a upozaďovat sebe.  Je Vám cizí využívat druhé a berete to tak, že druzí to mají úplně stejně.

Většinou máte také velmi silně vyvinutou empatii, naslouchání a trpělivost. Na druhou stranu býváte velmi nerozhodní a nejistí.
Máme to úplně všichni na planetě, nikdo nebyl ošizen

…v něčem nás naše povahové rysy perfektně podporují a v něčem nás některé zase brzdí…

Genetická výbava nás všech obsahuje silné i slabé stránky. Pokud naše slabé stránky naši obři…rodiče, prarodiče, učitelé….správně navnímají a vhodně na ně působí, můžou nám je pomoci výchovou posílit.

Pokud ale obr slabost svým působením ještě umocní, tak nás to může v dospělosti slušně limitovat.

Pokud takový člověk zažívá v dětství korekce typu:[content id=926][/content]

Musím říct, že sebedůvěra dostane pěkně na frak. Nejistota se v něm ještě umocní. Člověk své pocity a potřeby zpochybňuje, nedůvěřuje jim.

Jak tenkrát Anička potřebovala od obrů podpořit?

Co mohli tenkrát u té situace zkusit udělat jinak?

Nabízí se odpověď: Třeba nechat Aničku jít v růžové tylové sukýnce, květovaném tričku a čelenkou s růžemi.

Ve spoustě nás dospělých se v tu chvíli můžou odehrávat zajímavé věci:[content id=924][/content]

Dají se v tom hodně vyčíst převzaté normy a pravidla, strach ze selhání, strach z nepřijetí.

U někoho to zase může vyvolat souznění…v dospělosti si taky nevěří, je stejného nastavení a v dětství prožíval podobné věci jako Anička. Rozhodne se tedy tohle v žádném případě neopakovat, a proto zvolí pravý opak…volnou výchovu s volným polem působnosti….

Bohužel se nám lidem ale často stává, že se na druhé díváme jako na sebe.

Sice vnímáme rozdíly, ale zacházíme s nimi jako bychom to byli my. Mluvíme pak vlastně ne k nim, ale k sobě. Nemluvíme jejich jazykem a způsobem, kterému rozumějí a potřebují oni.

Mluvíme tak, jak jsme to zažili my nebo chtěli zažívat a nebo se nám nepodařilo být takoví, jací bychom chtěli a snažíme se v dětech vystavět lepší vlastnosti.

Mému dítěti se tohle nikdy nestane!

Rodič s podobným nastavením a výchovou jako Anička z příběhu, který se v dospělosti potýká s podobnými pocity jako Anička teď, se může rozhodnout neopakovat stejný model. Volí proto volnou výchovou s upřednostněním dítěte vždy a všude.

Jeho dítě se ale třeba narodí s úplně jinou povahou, opačným typem osobnosti než je ta jeho. Nemá problémy s vnímáním své důležitosti a upřednostňovaných druhých na úkor sebe, právě naopak. Volná výchova v něm ale tyto vlastnosti vyhrotí tak, že když se s ním na veřejnosti setkáte, tak si všichni přejete, aby zase brzy odešel.

Takový člověk sice v dospělosti nebude řešit problémy se sebevědomím, ale obávám se, že jeho vztahy budou slušné peklo. Ve skutečnosti nebude šťastný ani on ani druzí.

Co nám teda může pomoc?

Z mé vlastní zkušenosti i od klientů můžu říct, že nám lidem pomůže rozplést svůj příběh, pochopit a přijmout své vrozené povahové vlastnosti, porozumět vlivu výchovy na naše vrozené vlastnosti, posvítit si na podobu vlastních strachů, kdy a jak se projevují, proč a co se mnou dělají.

Bývá velká úleva vyznat se v tom, kde začínám a končím já a kde představa, formování a projekce našich obrů. Občas nás to příliš nelechtá, ale čím víc ten hnojník v sobě vykydáme, tím svobodněji se cítíme. Pochopení a odbrždění potlačených emocí a přijetí odlišnosti nám dokáže vrátit náš život.

Dokážeme pak konečně dělat a prožívat to, co jsme skutečně my a co nám dělá dobře. A to za trochu bahýnka stojí.

Prima dny❤️Markéta

Pokud Vás zajímají i další články, sledujte mojí facebook stránku a žádný článek Vám už neuteče.

[content id=475][/content]

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *