V tomhle chceš jít na pohřeb? To nemyslíš vážně!

Malá, tak čtyřletá holčička Anička je smutná. Před pár dny jí umřela její milovaná babička, se kterou se měly moc rády. Často za babičkou jezdila, hodně si povídaly, smály se a dělaly kraviny. Babička byla velmi veselá, zůstala v ní hravost dítěte. Teď už tu není a chystá se její pohřeb.

Rodiče Aničky, tchyně a tchán její maminky sedí v obýváku a připravují se na pohřeb….momentálně řeší oblečení, kdo v čem půjde. Anička to slyší a začíná o jejím oblečení přemýšlet taky. Odejde do pokojíčku ke skříni a první, co jí její oči nabídnou, je růžová nabíraná tylová sukýnka.

Joo, to je ono, to si vezmu a začala se smát.

Když jí babička tuhle sukýnku šila, byla zrovna u ní. Látky bylo hodně a líbila se jejich psovi a chtěl si s ní hrát. Zamotal se do ní a vypadal jak princezňák. Tenkrát se mu s babičkou hrozně smály. Okamžitě si sukni obleče a hledá tričko s různobarevnými kytičkami. Má ho, tady je!

Obleče si ho, podívá se na sebe do zrcadla a do rozcuchaných vlasů si nasadí čelenku s růžemi. Ohromně se jí to líbí. Má radost, jak to sama vymyslela a jak by se to babičce líbilo. Běží do obýváku, křičí a pyšně se ukazuje:

Mamííí, babííí, já už to mám, dívejte.

Všichni dospělí se podívají směrem, kterým se line zvolání malé Aničky. Užasle na ní koukají. První zareaguje babička, maminka jejího tatínka:

„No, Aničko! To přeci nejde! V tomhle v žádném případě nemůžeš jít na pohřeb. To se nehodí, co by si lidi pomysleli. To si jdi svlíknout. No řekněte jí někdo něco.“

Ozve se táta:

„Aničko, babička má pravdu. Jdi si to sundat, tohle se nehodí. Copak nevidíš, jak je maminka smutná, že jí umřela maminka? Nemůžeš tam jít takhle.“

Maminka začne Aničce domlouvat taky:

„No, To nejde, Aničko. To se na pohřeb nehodí. To není uctivé, to by se lidem nelíbilo. Někomu by to mohlo přijít líto a byl by smutný.“

Anička se lekne a zkoprní, otočí se a odejde do pokojíčku.

Co se uvnitř téhle malé holčičky odehrává?

Tohle se nehodí. Někoho by to urazilo a mohl by být smutný!

„Jééžíš, obr se zlobí, mám hloupé nápady. Bože, jak mě to mohlo napadnout. Někdo by byl kvůli mě ještě smutný. Jsem špatná.“

Od té doby uběhlo asi 34 let a Anička v jejím životě dnes řeší

Proč nedokáže první myslet na sebe a přemýšlí o druhých? Proč potřebuje stále utvrzovat ve svých postojích?

Proč má takový strach odlišit se a nejít s davem?

Proč tohle dělá?

Když se narodíte s nastavením jako Anička. To znamená introvert s orientací na vztahy, můžete mít větší tendenci upřednostňovat druhé, snažit se vyjít lidem vstříc a upozaďovat sebe.  Je Vám cizí využívat druhé a berete to tak, že druzí to mají úplně stejně.

Většinou máte také velmi silně vyvinutou empatii, naslouchání a trpělivost. Na druhou stranu býváte velmi nerozhodní a nejistí.
Máme to úplně všichni na planetě, nikdo nebyl ošizen

…v něčem nás naše povahové rysy perfektně podporují a v něčem nás některé zase brzdí…

Genetická výbava nás všech obsahuje silné i slabé stránky. Pokud naše slabé stránky naši obři…rodiče, prarodiče, učitelé….správně navnímají a vhodně na ně působí, můžou nám je pomoci výchovou posílit.

Pokud ale obr slabost svým působením ještě umocní, tak nás to může v dospělosti slušně limitovat.

Pokud takový člověk zažívá v dětství korekce typu:

  • Tohle se nedělá.
  • Co si budou lidi myslet?
  • Když s námi nepůjdeš, babička bude smutná.
  • Takhle to nedělej, udělej to takhle.
  • Můžeš si malovat jak koníček, ale jako práci musíš mít něco lepšího.

Musím říct, že sebedůvěra dostane pěkně na frak. Nejistota se v něm ještě umocní. Člověk své pocity a potřeby zpochybňuje, nedůvěřuje jim.

Jak tenkrát Anička potřebovala od obrů podpořit?

Co mohli tenkrát u té situace zkusit udělat jinak?

Nabízí se odpověď: Třeba nechat Aničku jít v růžové tylové sukýnce, květovaném tričku a čelenkou s růžemi.

Ve spoustě nás dospělých se v tu chvíli můžou odehrávat zajímavé věci:

  • právě prožíváme zmatek, všechno je v našem životě jinak a rychle se mění, pomůžou nám dotazy na naši budoucnost a kroky?
  • toužíme po dítěti, je nám pětatřicet a partner v nedohlednu, pomůžou nám věty, jak je mateřství nebo manželství super věc?
  • sbíráme odvahu k nějakému odvážnému kroku, potřebujeme slyšet upozornění na všechna rizika světa?

Dají se v tom hodně vyčíst převzaté normy a pravidla, strach ze selhání, strach z nepřijetí.

U někoho to zase může vyvolat souznění…v dospělosti si taky nevěří, je stejného nastavení a v dětství prožíval podobné věci jako Anička. Rozhodne se tedy tohle v žádném případě neopakovat, a proto zvolí pravý opak…volnou výchovu s volným polem působnosti….

Bohužel se nám lidem ale často stává, že se na druhé díváme jako na sebe.

Sice vnímáme rozdíly, ale zacházíme s nimi jako bychom to byli my. Mluvíme pak vlastně ne k nim, ale k sobě. Nemluvíme jejich jazykem a způsobem, kterému rozumějí a potřebují oni.

Mluvíme tak, jak jsme to zažili my nebo chtěli zažívat a nebo se nám nepodařilo být takoví, jací bychom chtěli a snažíme se v dětech vystavět lepší vlastnosti.

Mému dítěti se tohle nikdy nestane!

Rodič s podobným nastavením a výchovou jako Anička z příběhu, který se v dospělosti potýká s podobnými pocity jako Anička teď, se může rozhodnout neopakovat stejný model. Volí proto volnou výchovou s upřednostněním dítěte vždy a všude.

Jeho dítě se ale třeba narodí s úplně jinou povahou, opačným typem osobnosti než je ta jeho. Nemá problémy s vnímáním své důležitosti a upřednostňovaných druhých na úkor sebe, právě naopak. Volná výchova v něm ale tyto vlastnosti vyhrotí tak, že když se s ním na veřejnosti setkáte, tak si všichni přejete, aby zase brzy odešel.

Takový člověk sice v dospělosti nebude řešit problémy se sebevědomím, ale obávám se, že jeho vztahy budou slušné peklo. Ve skutečnosti nebude šťastný ani on ani druzí.

Co nám teda může pomoc?

Z mé vlastní zkušenosti i od klientů můžu říct, že nám lidem pomůže rozplést svůj příběh, pochopit a přijmout své vrozené povahové vlastnosti, porozumět vlivu výchovy na naše vrozené vlastnosti, posvítit si na podobu vlastních strachů, kdy a jak se projevují, proč a co se mnou dělají.

Bývá velká úleva vyznat se v tom, kde začínám a končím já a kde představa, formování a projekce našich obrů. Občas nás to příliš nelechtá, ale čím víc ten hnojník v sobě vykydáme, tím svobodněji se cítíme. Pochopení a odbrždění potlačených emocí a přijetí odlišnosti nám dokáže vrátit náš život.

Dokážeme pak konečně dělat a prožívat to, co jsme skutečně my a co nám dělá dobře. A to za trochu bahýnka stojí.

Prima dny❤️Markéta

Pokud Vás zajímají i další články, sledujte mojí facebook stránku a žádný článek Vám už neuteče.

 

Ta, které to, na co ve svém předešlém životě dojížděla, pomohlo objevit to, co je její vášní.

"Miluju pomáhat lidem posvítit si na převzaté limitující batožiny, lépe porozumět lidské odlišnosti, vzkřísit sebe a vyjet mu z garáže vstříc."

A kdo že je ta Markéta?

Markéta je autorkou eBooku Pro vnitřní změnu se není třeba znovu narodit

Můžete se také připojit k fanouškům tématu "Vykroč ze svého stínu" na facebooku

Markétě můžete také napsat
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • To, na co jsem ve svém předešlém životě dojížděla, mi pomohlo objevit to, co je dnes mojí vášní:)

    Chcete cítit větší sebedůvěru a snadněji měnit svoje postoje? Stáhněte si zdarma můj eBook PRO VNITŘNÍ ZMĚNU SE NENÍ TŘEBA ZNOVU NARODIT a začtěte se do mého duševního striptýzu. Rozkrývám tam souvislosti toho, kde, proč a jak se v nás tyhle emoční stavy a limity berou a co se s tím dá dělat. Tyhle batožiny totiž může odhodit každý!

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Pojďme se potkat na Facebooku:
  • Potkejme se na Instagramu: