Lidi jsou prasata. A kde teď jsou ti z Greenpeace? Ti řeší plasty v Asii. Kdyby si vzali hezky pytle a čistili naše řeky tady namísto přivazování u stromů, tak by je lidi hned jinak brali. Ještě by jim poděkovali. Píše muž pod článkem k tématu, že naše řeky vykazují zvýšené hodnoty mikroplastů.

Obstrouhávám ten obsah jeho pokynů směřující na adresu Greenpeace. Spíš mě zajímá, kdy a jak moc ta zpráva o stavu mikroplastů v našich řekách zarezonuje s tímto pánem. Bude ten muž ochotný tomu nějak pomoci sám nebo rozšíří frontu čekatelů na lepší život, který má zařídit někdo zvenčí?

Když mi někdo zajistí výsledek, tak to změním

Je zajímavé, kolik lidí očekává změnu stavu dodanou zvenčí. Často se setkávám s tím, že i když jde o nespokojenost člověka se sebou, druhými lidmi, vztahy, prací, rodinou, emočním rozpoložením, tak se to  snaží uhrát na změnu s impulzem zvenku. Touží, aby někdo nebo něco způsobilo změnu v jeho prožívání.

Někde v hloubce člověk sice tuší, že jediný funkční klíč k jeho dlouhodobé skutečné spokojenosti má jen on, ale…je tu strach, nepříjemné pravdy, neznámo, nejistota, pohodlnost….

V případě stavu životního prostředí je to pak často ještě horší. Do nápravy bývá povoláván většinou stát, úřad, organizace…. Bylo by super, kdyby tomu šla legislativa naproti ještě dříve než by problém vznikl….ale obávám se, že čím větší společenství lidí, tím menší pružnost ve změnách.

Byly doby, kdy mě řídnutí živočichů v přírodě, zacházení se zvířaty, mizející louky a pole ve jménu betonu  a všechna tahle témata, hodně trápila. Velmi těžce jsem nesla, když blízko lesa, kam jsem chodila se psem, začali místo pole stavět sídliště. Úplně mě to drásalo.

Byl to tenkrát další impulz k přesunu svého bydliště za město do lokality, kde je v obci stavební uzávěra. Stále mě chování člověka    ­s  tendencí „Hlavně, ať se máme“ netěší, ale už mě tolik neparalyzuje. Na druhé straně se nedokážu adaptovat ani na fakt: To je hrůza, ale to prostě nezměníš…[content i[content id=634][content id=782][/content][content id=816][/content]

Jak někomu říct, že je prase?

Kamarádka se mě ptala: Markét, jak mám říct rybářům, ať si po sobě uklidí a nevyf….Mám být přísná, že?

Může člověk vychovávat dospělého člověka? 

Moje zkušenost je, že když se dospělý k dospělému chová jako rodič, tak vždycky sklidí jen dětskou reakci.

Ať už trucovitou ve stylu: Co si to dovoluješ? Jak to se mnou mluvíš, frajere? Husy jsme spolu nepásli…nebo pasivní: To už tady bylo, já si svůj odpad vždycky odnáším.

Podle toho, na jaký typ osobnosti narazí a podle toho, jak tón hlasu vyhodnotí ego přijímač. Pokud na to vysílač takového výroku není připraven a vybaven, začnou si lidi vzájemně pinkat ego šípy….nebo to sklouzne do předstírané laskavosti: Jasně, já vím, lidi jsou čuňata.[content id=673][/content]Ve skutečnosti ten odpovědný, si odpad odnese. Tomu, komu je to jedno, to nebude řešit stejně. Ten slušnější se ale často chytne, když je účasten okamžiku určité trapnosti a třeba to pak může poslat dál mezi soukmenovce.

Já žádnou plánovanou komunikační strategii nezaujímala, reaguji dle situace a člověka. Koukání na odpad mi vadí, nadávání mi dlouhodobě nepomůže, takže pro stav „tvořím si lepší pocit“ pořádám výlov odpadků. Lovím odpad klackem, ať je v těsné blízkosti rybář, nebo ne. Vysbírávám věci kolem něj a občas si od něj půjčím i podběrák:)

Příklady občas i táhnou:)

Štamgasti už vědí. Kolikrát jsem už slyšela: „Kámo, vezmi to s sebou, kdo to má po tobě sbírat.“

Dokonce se uklízení břehů jednou blondskou řešilo i na Svazu rybářů a byla agitka ala Chlapi, není Vám to trapný?! Musím říct, že moje popelářská činnost po rybářích je na tom „mém rajónu“ mnohem méně nutná:).[content id=708][/content]

Mám to jinak, sama sobě bych vadila

Vadí mi zvětšující se množství plastů? Do nákupního rozhodování přidám parametr obalu a trošku se pídím po informacích. Zjistila jsem, že náhražky plastů ekologickými plasty jsou v podstatě ještě horší. Podmínky na jejich zpracování jsou v českých podmínkách ekologicky mnohem nepřátelštější než na ty stávající.

Marketingově hezké, ale naprosto kontraproduktivní. Cesta selského rozumu vybízí k řešení bez obalem nebo prodloužením cyklu životnosti těch, které již vlastním.

Šampony, mýdla a kondicionéry v lahvičkách nahradil tuhý šampón, mýdlo v kostce, jíl. Prostředek na nádobí si tankuju do vlastních nádob. Čistidla si vyrábím. Prášek na praní nahradilo Ecoegg a nepotřebuju je vůbec.

Taky bych to dělala, ALE….

Často slyším…Já bych to taky dělala, ale já v mé blízkosti nic takového nemám.

Já taky ne a musím někdy dělat trošku psí kusy, ale stojím si za to.

Na podzim jsem šla nakoupit sýry do jedné místní malé farmy. Není to velkokapacitní chov, zvířata tam nemají o moc horší podmínky než na jiných malých farmách. Přesto se mi ale tentokrát po její návštěvě udělalo ze sebe trochu šouflo. Krávy byly nasáčkované na malém prostoru, měly uříznuté rohy, aby jich tam mohlo být ještě víc.

Telátka byla oddělená od matek a jejich emoční stav byl na hony vzdálen komfortu.  Strávila jsem s nimi asi hodinu. Při odchodu mě jedno chtělo urputně následovat, že mi skákalo na záda do batohu. Mělo na sobě značku avizující blízkou porážku.[content id=468][/content]

Skutečně to tolik potřebujeme?

Nikomu neříkám: Zabíjet zvířata je špatné. Jíst maso je špatné. Nakupovat v normálních krámech je špatné.

Já se ale potřebuji zamyslet nad způsobem svého počínání.

Aby se nasytila poptávka, praktikujeme velkochovy s šílenými podmínkami pro zvířata a devastujícím vlivem na planetu. Být účasten způsobu zabíjení zvířat ala pásová výroba by dokázal jen málokdo z nás. Potlačujeme příznaky, které tato strava v přílišné frekvenci a množství má na naše tělesné schránky.

Proč si tohle děláme?

Protože nám to chutná? Je to jednodušší? Je to levnější? Někdo nám řekl, že to je pro nás dobře…??

[content id=807][/content]Byla jsem i ta, která se bála, že bez téhle bílkoviny bude můj jídelníček nevyvážený. Měla jsem obavu, že si to moje tělo bude chtít vykompenzovat nějakým nepřiměřeným množstvím něčeho nevhodného a váhu nebudu mít pod kontrolou. A na strunu jídla je moje tělo, od dětských let v prožité anorexii a bulimii, velmi citlivé.

Nic jsem se nesnažila urvat vůli nebo estetickou či zdravotní motivací. Jediné, co jsem dělala je, že jsem následovala svoje vnitřní pocity a to, co chtělo moje tělo. Zcela přirozeně mě to navedlo na redukci množství mléčných výrobků. Jím ho asi o 80% méně než dříve.

Maso z mého jídelníčku mizelo postupně a teď jsem někde na 1x za dva/tři měsíce. Nedávno jsem měla králíka, dřív bych se oblizovala, teď nemůžu říct, že by mi přinášel větší euforii než jídlo, které si běžně dělám. Naopak mě překvapilo, jak unavená po takovém obědě jsem.

Pokud by chtěl nějaký masožrout zvolat: No jo, ale já maso miluju, já bez něj být nemůžu. Já říkám: Já ho taky milovala a vůbec bych si nemyslela, že mi nebude chybět a budu mít stejný požitek z něčeho jiného a budu se cítit líp….

Nedávno jsem viděla někde na netu příspěvek, ochutnávku čerstvých klobásek v supermarketu. Lidi ochutnávali, zamlaskali a objednali si kilo. Demonstrant vzal malé sele a umístil do mlýnku. Lidi mu začali nadávat, jestli je normální, přeci to nebude dělat z živého selátka.

Co na to říct?

Po zkušenosti na téhle farmě jsem došla k závěru, že chuť masa a sýru mi nevyváží pocit humusáka, který ze sebe po její návštěvě mám. Když se mi nelíbí vnitřní stav, stav země nebo některých okolností na ní, co s tím udělám?

Všechny naše činy přináší důsledky a my za ně dříve nebo později poneseme zodpovědnost. Není tu nikdo jiný, kdo by se jí za nás ujal.

Já jen vím, že my lidi nedokážeme předem odhadnout scénář nových vod a moje zkušenost je, že když cítíme potřebu, vyplatí se přeprat svoji hlavu, pootočit s ní do jiného zorného úhlu a vykročit. Před člověkem se pak objeví naprostá kouzla, že nestačí žasnout.

Kam mě tohle všechno zavedlo?

[content id=812][/content]Se stejnými pohybovými aktivitami a bez potřeby zapojení jakéhokoliv ovládání či vůle jsem lehčí o 12 kilo. Nikdy jsem neměla tak tvrdé nehty jako teď. Moje vlasy se mnou chtějí zůstávat déle a moji hlavu tolik neopouštějí……dnes jsem čistila odpad ve sprše a nazvala bych ho oproti dřívějšku velmi skromným:)

Zkoušela jsem být vegetarián asi před 20 lety. Vydržela jsem to pár měsíců a maso mi neskutečně chybělo. Jaký je rozdíl mezi tenkrát a teď? Můj vnitřek je rozdíl. Tenkrát jsem to chtěla urvat hlavou, udělat, co je správně. Uvnitř jsem to ale nechtěla, já svůj vnitřní hlas ani neslyšela, nebo ho moje hlava utlumila už v zárodku.

Čím více a hlouběji člověk v sobě vykuchá všechny převzaté představy o sobě a ostatních. Přestane ho jeho hlava ovládat a uslyší sám sebe. To, kdo je opravdu on a ne to, co si myslí, že je nebo má být….a hlavně, člověk se má víc rád.

Člověk má pro sebe čím dál tím větší cenu a když si za to čím dál víc stojíte, tak prostě neděláte věci, které jdou proti Vám, proti Vašim pocitům.

Moje kamarádka mi nedávno na adresu mých nákupních zvyklostí s úsměvem povídá: Markuši, Ty jsi se docela radikalizovala:) Mluvily jsme o jehněčím a já řekla, že teď děti jíst prostě nemůžu. Mívala jsem ho moc ráda. Teď bych ale se sebou nevydržela.

Jak to se mnou bude dál?

Někdo se mě ptal. Budu zase jíst maso? Koupím si někdy nějakou „komerční kosmetiku“? Popravdě, vím já? Došlo mi, že člověk vlastně nemá páru, co  bude za týden, měsíc, rok…jen si to myslí.

Musím říct, že žasnu i sama nad sebou. V posledních letech dostávají ty moje vnitřní změny takové grády, že si chvílemi říkám:Kdo že to ta Markéta vlastně je? S nadsázkou říkám, že se třeba zítra probudím jako černoch. Už ale ani tomu bych se úplně nedivila:)

Jediné co vím je, že budu reagovat podle toho, co ukazuje moje vnitřní GPS. Ta mě sice skoro vždy směřuje do země neznámého původu, ale je mi v ní vždycky dobře. Má holka prostě vždycky pravdu!

[content id=483][/content][content id=475][/content]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *