Vážení pacienti,
vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo v celé ČR za sebe sehnat nikoho, kdo by byl ochoten mě na část ordinačních hodin pravidelně zastupovat a za pár let moji pediatrickou ordinaci zcela převzít, tak k datu 31. 3. 2019 uzavírám svoji ordinaci. Informace k zdravotní dokumentaci a organizačním záležitostem zde:…..
Děkuji za pochopení a přeji vše dobré.
MUDr. Hlavatá
Reakcí pod příspěvkem této dětské lékařky v místní facebookové skupině bylo dost. Jeden ale roztočil moji hlavu vlevo a zase vpravo. Pro úplnost podotýkám, že dětská lékařka se takto rozhodla asi 7 let před důchodem a po 25 letech provozování své ordinace.
Známá lékařky psala:
„Ježíš, Maruško. Není škoda takhle brzo šlehnout se zavedenou praxí? Určitě Ti to bude chybět. Víš, Maruško, nejhorší je, když pak zjistíš, že tě vlastně nikdo již nepotřebuje. Ještě si to zkus promyslet. No nic, tak Ti přeju, ať Tě aspoň syn brzy zaměstná vnoučátky…ostatně už má taky na čase!:)“
Občas mě dokáže zas a znovu fascinovat, jak jsou někteří z nás okamžitě připraveni k radám do života s nevyslovenou prosbou: „Bobe, ještě to přehodnoť!“
V tomhle týdnu jsem podobnou situaci v obdobném rozsahu zachytila třikrát…obecně platné pravdy…
Kde se v nás berou?
Z toho co jsem vypozorovala z práce s lidmi a u sebe bych řekla, že jsme tyhle manévry převážně převzali jako štafetový kolík od svých obrů …rodičů, prarodičů, učitelů, vychovatelů apod. Jsou to ty dobře míněné výroky, gesta, příklady v duchu:
Řádný člověče: „Čiň takto a dosáhneš úspěchu, štěstí a vyhneš se nebezpečí.“
Často to samé zažili jako malí zase oni od jejich obrů. Vrylo se jim to do paměti a podvědomě to předávají dál. Nebo tak konají z důvodů z vlastní nespokojenosti a přáli by si, abychom se tomu my vyhnuli a byli spokojenější než jsou oni dnes.
„Takhle? No to ne, to je přece blbost. To musíš takhle, tak je to správně/takhle je to pro Tebe lepší/takhle se to dělá/tohle se nedělá…!“
Co se v naší dětské duši tenkrát odehrálo?
Já to vnímám tak, že jsme začali mít strach.
Obra jsme jako děti považovali za toho, kdo už ví a učili se od něj. Když jsme něco udělali jinak a obr negativně zareagoval, třeba jen gestem, tak jsme se cítili špatně. Podvědomě jsme se snažili obra uspokojit, uzpůsobit se představám a potlačit své nedokonalé já. Hnala nás touha po přijetí.
Postupně jsme se odkláněli od sebe a přebírali šablonu z rodin, školek, škol, kroužků atd. V našich hlavách jsme si tím časem vytvořili velmi výkonný a účinný software, hlavního vnitřní rádce skoro na všechno možné
…jak máme žít, čemu se věnovat, koho milovat, jak trávit čas…
Nejistota…fuj, to nechci
Hlavový mód se obzvláště rád ozývá, když stojíme před nějakou novou neznámou situací a naše budoucnost je zahalená nejistotou. Bojíme se nejistých vod, ve kterých jsme ještě nepluli a nemohli se tudíž připravit na všechny potenciální krizové scénáře.
Už od přírody tohle člověk vnímá jako ohrožení, a když se k tomu ještě přidá ten náš výkonný šiška software, tak se v nás začnou dít věci. Ozve se strach a naše ukryté pandory se začnou hlásit o slovo….
někde v hloubce se bojíme, že neuspějeme, selžeme, nebudeme přijati, milováni….a bůh ví, co ještě.
Mozek alarmuje buňky v těle a posílá odezvu rychlostí blesku a intenzitou tsunami s cílem nejistotu obejít. Krok pediatričky není úplně tradiční způsob řešení…zavřít zavedenou praxi 7 let před důchodem a začít něco jiného. Nové, neznáme, nejisté….jak to bude vypadat, fungovat, vydělávat, jak to zvládne?
V leckom z nás by to spustilo lavinu:
„Blázen, před důchodem vstoupit do něčeho nového. V těhle letech začínat něco nového, co když se nebude dařit. Vždyť pro výši důchodu jsou nejdůležitější poslední roky. Tohle je tak krásné povolání. To co člověk slyší od druhých, to je ještě horší. Všude je něco.“
Co my vlastně víme jistě?
Jojo, jistota, to je přesně to, co má naše hlava nejraději…nic neměnit, tady se dá aspoň na všechno připravit. Tady už víme, co se může stát a co s tím můžeme dělat. Ve skutečnosti ale vlastně víme prd. Je to jen iluze, která nám uměle navozuje pocit bezpečí. V podstatě může být za hodinu všechno jinak.
Když nám vládne nepřítel za krkem
Když si půjčím slova klasika….Hlava může být dobrým sluhou, ale zlým pánem.
Moje oční bulvy vyjeli při čtení reakce, protože mě oslovovalo to nebezpečí vnitřní nesvobody. Paní jí radí jednat v souladu s motivem naplněného života ve stylu péče o rodinu a pobyt v zaměstnání. Když se tomu bude věnovat, bude jí dobře. Ano, pokud je to přesně to, co naplňuje její srdce radostí, tak haleluja.
Pokud ale tyto věci mají vykompenzovat její pocit nenaplněnosti, tak ouha. Dokážu si představit, že to s sebou může nést časté pocity vyčerpání, chytání se na manipulaci, prázdnoty. A co teprve, když člověk s takovým vnitřním nastavením nebude mít děti, manžela a třeba ztratí práci?
Sama jsem zažila a tolikrát ve svém okolí viděla, že pokud potřebujeme navodit vnitřní spokojenost něčím nebo někým zvenku, tak to s námi v případě jejich nedostatku, může pěkně zamávat.
Moje šiška mě taky dokáže krásně postrašit při kroku do neznáma, třeba i teď při sepisování tohoto článku. Je to totiž můj první článek, který vysílám do online světa. Vůbec jsem v prezentování své práce v online světě naprosté mímo: Takže ha, nová voda…a moje šiška se přihlásila:
„Bude to dávat smysl, nebude to nudné, bude to vůbec někoho zajímat….?Chvílemi se ve mně ozývaly takové otazníky, že jsem se nestačila divit….“
Myslím, že dřív by moje hlava dokázala zpochybnit i to, že umím poskládat větu, kdybych ji nechala volné pole působnosti:) Nové vody přivádí obavy, je to přirozené, zažíváme to v nějaké podobě všichni.
Jak přeprat šišku?
Mně pomáhá všímat si svých emocí. Ptát se sama sebe a hledat souvislosti. Vystopovat a pojmenovat ty jednotlivé strachy. Rozkuchat je na části a prozkoumat jejich podhoubí, pospojovat souvislosti. Z čeho se berou? Je to strach náš nebo převzatý? Kde jsem k němu přišla? Jak to s tím měl obr sám?
Když jsem s mapováním převzatých batožin začínala, pomohlo mi vědomě si v sobě všímat těch obecně platných převzatých pravd a rad, vyčuchat a rozklíčovat souvislostí. Kdy přicházejí, jak se cítím a zkusit se na ně podívat jinou optikou. Co třeba tohle?
Opravdu se člověk musí dobře učit a něco pořádného vystudovat, aby byl v životě šťastný a úspěšný?
Hlavu můžeme sesadit z trůnu, když si začneme všímat svých myšlenek a pocitů, ptát se a zkoumat je, jak a kdy se cítíme a kde se to v nás bere.
Časem začneme rozeznávat, kdy k nám mluví naše šiška a kdy to jsme my…naše srdce, intuice. Cesta podle této vnitřní GPS sice většinou bývá lemovaná naprostým neznámem, obzvláště na začátku našeho putování. Když na ni ale vstoupíme, tak zjistíme, že takovou realitu bychom si pro sebe nevymysleli ani v nejsladším snu.
Naše hlava totiž dokáže vymyslet jen to, co už zažila, slyšela, četla, někdo už někdo nějak pojmenoval a zařadil.
Ale to neznamená, že jiná realita a já z vlastní zkušenosti nahlas říkám, že mnohem úžasnější, pro nás neexistuje. Ale to už zase příště:)
Mimochodem ona dětská lékařka vůbec nemá v úmyslu sedět v bačkorách a vyčkávat důchodu či vnoučat. Její záměry a motivy se daly vyčíst z jejích dalších příspěvků.
Chce se věnovat svému oboru dál, ale v jiném pojetí a režimu. Sice to ještě nemá úplně konkrétní podobu, ale hodlá to vystavět podle pocitu radosti. Chce mít i více času na sebe, své záliby, pohyb, rodinu, zvířata.
Neustálé přesčasy, tlak státního aparátu a systém ve zdravotnictví jí víc bral než dával. Už se nechce dál obětovat, a proto se rozhodla udělat změnu. Tomu já tleskám a fandím. Jsem si jistá, že její nová realita se bude dít nad očekávání.
Překážky budou, ale vnitřní GPS ví, co dělá, stačí se jí naučit vnímat a poslouchat. Občas si potřebujeme v daný okamžik sice na chvíli nasadit pampersku, ale co máme vodu a náhradní šaty, a rozhodně to za to stojí:)
Zdraví Vás Markéta
Pokud Vás zajímají i další články, dejte like moji facebook stránce a žádný další článek Vám neuteče.