Včera večer jsem byla na besedě s devadesátiletou paní, která přežila Terezín, Osvětim a Bergen Belsen. Četla jsem dost příběhů přeživších, románů, viděla nespočet dokumentů, rozhovorů, vyprávění. Člověk tak nějak ví, co uslyší a má pocit, že nějakou představu o té hrůze má.

Jenže vědět a reálně poslouchat, vidět a vnímat někoho čtyři metry od Vás, který se Vám snaží vylíčit jeho život ve faktech a souvislostech tak autenticky…to najednou působí jako když Vám nový kolega vypráví o své rodině, dětech a kam s nimi jezdí na léto.

Ta dobře známá hrůza tím dostane úplně jiný rozměr a člověka to pak nějak odzbrojí či co. Teda aspoň já a většina včerejšího publika tenhle pocit měla. Najednou to má dost jiný vliv na vnímání, emoce než ten „film pro pamětníky“. On Vám najednou vystoupí z obrazovek, ožije před očima a vy v něm tak nějak hrajete komparz.

Na tohle nezapomenu

Když paní při popisu baráků v Osvětimi povídá: „Ne, dětský pavilon nebyl 32, ale 31. 32 byla nemocnice. Promiňte“. Bylo to stejné promiňte jako při každém jiném omylu. Jenže tohle promiňte tu teď říká paní po všech těch hrůzách a v 90 letech se omlouvá 20 lidem, že se spletla v číslování domů.

To byl silný moment.

Před tou akcí jsem se bála, aby na mě náhodou nesedlo nucení nějakého hlasitého pláče. Sedla jsem si proto na kraj a vyzbrojila se dvěma kapesníky. V průběhu toho vyprávění se ve mně ale veškerý pláč přetavil do jakéhosi oněmění až šoku. Až při potřesení pravicí s paní Krausovou jsem měla co dělat.

Chtěla jsem se i paní zeptat na několik věcí, ale nevyšla ze mě jediná otázka, a že jsem zdatný dotazovač. Když jsem paní slyšela a vnímala její rozpoložení při odpovídání na otázku mladého klučiny, jestli Němcům odpustila, už jsem se na nic zeptat nedokázala.

Zkušenost je nepřenosná, ale třeba….

Její odpověď byla spíše formulace toku myšlenek ve smyslu:

Všichni, co to dělali, už tady asi nejsou. Ty další německé generace za to taky nemůžou. Nedá se to vysvětlit, nedá se to popsat. Nedá se asi mluvit přímo o odpuštění. Prostě byla to hrůza, ale přežila jsem.

[content id=1263][/content]

Tak tenhle apel paní Dity Krausové tímto sdílím. Myslím, že ač tu nemáme teď válku, tak v tomhle úkolu máme všichni rezervy. Bylo by fajn si na to vzpomenout při všech diskuzích a rozpalování se do běla při střetu s lidskou odlišností.

Prima dny❤️Markéta[content id=483][/content]

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *