Včera večer jsem byla na besedě s devadesátiletou paní, která přežila Terezín, Osvětim a Bergen Belsen. Četla jsem dost příběhů přeživších, románů, viděla nespočet dokumentů, rozhovorů, vyprávění. Člověk tak nějak ví, co uslyší a má pocit, že nějakou představu o té hrůze má.
Jenže vědět a reálně poslouchat, vidět a vnímat někoho čtyři metry od Vás, který se Vám snaží vylíčit jeho život ve faktech a souvislostech tak autenticky…to najednou působí jako když Vám nový kolega vypráví o své rodině, dětech a kam s nimi jezdí na léto.
Ta dobře známá hrůza tím dostane úplně jiný rozměr a člověka to pak nějak odzbrojí či co. Teda aspoň já a většina včerejšího publika tenhle pocit měla. Najednou to má dost jiný vliv na vnímání, emoce než ten „film pro pamětníky“. On Vám najednou vystoupí z obrazovek, ožije před očima a vy v něm tak nějak hrajete komparz.
Když paní při popisu baráků v Osvětimi povídá: „Ne, dětský pavilon nebyl 32, ale 31. 32 byla nemocnice. Promiňte“. Bylo to stejné promiňte jako při každém jiném omylu. Jenže tohle promiňte tu teď říká paní po všech těch hrůzách a v 90 letech se omlouvá 20 lidem, že se spletla v číslování domů.
To byl silný moment.
Před tou akcí jsem se bála, aby na mě náhodou nesedlo nucení nějakého hlasitého pláče. Sedla jsem si proto na kraj a vyzbrojila se dvěma kapesníky. V průběhu toho vyprávění se ve mně ale veškerý pláč přetavil do jakéhosi oněmění až šoku. Až při potřesení pravicí s paní Krausovou jsem měla co dělat.
Chtěla jsem se i paní zeptat na několik věcí, ale nevyšla ze mě jediná otázka, a že jsem zdatný dotazovač. Když jsem paní slyšela a vnímala její rozpoložení při odpovídání na otázku mladého klučiny, jestli Němcům odpustila, už jsem se na nic zeptat nedokázala.
Její odpověď byla spíše formulace toku myšlenek ve smyslu:
Všichni, co to dělali, už tady asi nejsou. Ty další německé generace za to taky nemůžou. Nedá se to vysvětlit, nedá se to popsat. Nedá se asi mluvit přímo o odpuštění. Prostě byla to hrůza, ale přežila jsem.
Vy všichni ale máte jeden úkol. Prosím udělejte všechno proto, aby Vy, Vaše okolí, děti, hlavně děti v sobě pěstovali ne-nenávist, anti-nenávist vůči všem. Vždyť všichni jsme lidi.
Tak tenhle apel paní Dity Krausové tímto sdílím. Myslím, že ač tu nemáme teď válku, tak v tomhle úkolu máme všichni rezervy. Bylo by fajn si na to vzpomenout při všech diskuzích a rozpalování se do běla při střetu s lidskou odlišností.
Prima dny❤️Markéta
Pokud Vás zajímají i další články, stačí se přidat k fanouškům mé FB stránky a žádný další článek Vám neuteče.