Empatie? Došla. Zeptejte se příští týden.

Můj čerstvě osmdesátiletý otec přišel ke své praktické lékařce kvůli přezkoumání svého zdravotního stavu, aby získal souhlas k dalšímu setrvání v roli řidiče. Lékařka ho vyšetřila a žádný důvod k odebrání řidičského oprávnění neshledala. Podepsala formulář a předala dokument sestře k vyplnění dalších formálních kolonek.

„No, necháme jen to auto, že pane Tipta? Ty náklaďáky a návěsy, motorky, zrušíme. To už je zbytečný, že pane Tipta!?“ říká sestra.

Táta se dotazuje: „Počkejte, moment, co zrušit? Jak a proč?“

Sestra: „No, přeci mi nechcete tvrdit, že v těchhle letech budete řídit náklaďák nebo motorku. To je přeci blbost.  Snad Vám stačí to auto, ne?“

Táta překvapeně, ale zatím v klidu odpovídá: „Počkejte, já nic rušit nechci. To snad ani Vy rušit nemůžete…to může jen inspektorát, ne?“

Sestra lehce protočila oči a podívala se na doktorku. Ta si vzala slovo a pronesla:

„Pane Tipta, Vy jako v těchhle letech hodláte jezdit náklaďákem nebo na motorce?“

Táta sice v tu chvíli před sebou žádnou vidinu pilotování takového vozového parku neměl. Jeho ego však na tuhle akci zaujalo postoj, jako kdyby právě seskočil z Harleye a odvětil něco v tom smyslu, že zrovna příští týden to má v plánu.

Sestra s doktorkou se na sebe s mírným úšklebkem podívaly, podaly otci papír a ten zamířil k východu.

Čím dál častěji si všímám, že se nám tu rozmáhá takový nešvar…empatie se nám pomalu stává nedostatkovým zbožím jako kdysi toaletní papír za komunistických dob🙃

Co prožívá hlavní hrdina?

Můj táta sice není občankou nejmladší a pár diagnóz mu znepříjemňuje život, ale je plně soběstačný a v rámci možností i činorodý.

 

Stále je velmi dobrý a aktivní, nesváteční i dálkový řidič.

 

Nedávno s mámou podnikli třídenní výlet a najeli 1000 km. V zimě jsem s ním jela na otočku 600 km, jeho předvídavost a pohotovost se nezměnila a zraku pomohl laser.

Praktická lékařka tátu vídá hlavně z důvodu předoperačních vyšetření, které vyplývají z nařízeného monitoringu kvůli v minulosti prodělané rakovině. Kdyby při své vesnické lékařské praxi zapomněla, že ho tam nedávno kvůli předoperáku k blížícímu se zákroku měla. Dočte se to snadno v kartě, ve které při tom listovala.

 

Táta se neřadí k lidem, kteří by odmítali oslovení dědo, vrásky si žehlit nenechává, stříbrnou barvu nepopírá.

 

Ubývání sil si uvědomuje, ale ne úplně rád je při nich přistižen před publikem. Každý rok narozeniny neprotruchlí, ale že by skákal z osmdesátky radostí do vzduchu, to se říct taky nedá. Ostatně kromě Květy Fialové neznám moc lidí, kteří by prožívali okamžiky blaha, když jim je zase o rok víc😀

Někdy jsme jak zubní pasta

Jak pomůže pacientovi výrok v duchu:

 „Hele, Bobe, co bys ještě od života chtěl jako?! Svý sis užil, tak si sedni do křesla, vezmi si do pravačky ovladač a čekej, až to přijde.“

…je v tomhle případě asi jasné, ale k obdobným jednání dochází i v daleko nenápadnějších denních situacích.

Někdo potřebuje k životu dokonalý pořádek, pro někoho je úklid zbytečnou aktivitou. Pro někoho je přijatelné chodit v minisukni jen v pětadvaceti, někdo ji nosí v šedesáti. Někdo se vidí v osmdesáti na hřbitově, někdo na horách. Pro někoho je v pořádku to, pro druhého ono.

Každý jsme jiný a máme jiné představy o způsobu života, řešení situací, máme jiné motivy, potřeby a nastavení. Zaplať pán bůh, protože jinak by nám ten globus kulhal.

Takhle se můžeme vzájemně vyvažovat a inspirovat, ale často se uchylujeme spíše k poměřování. Na druhého koukáme jako na sebe a jakmile zachytíme odlišnost, tak naše hlava spustí svůj porovnávací software, vystaví hodnotící verdikt a mnohdy přidá apel ke korekci. Buď protistrany nebo sebe.

Naše reakce jen ale vypovídá o tom, jak si stojíme v konfrontaci s danou situací sami.

Jak čteme emoce druhých?

Ne každý dokáže odhadnout člověka a vystřihnout mu reakci na míru. Když druhého chvíli vnímáme, tak ale většinou dokážeme zachytit alespoň jeho základní emoce: smutek, radost, vztek, zoufalství…

Všichni taky známe ten pocit, když je nám blbě.  Je nám smutno, cítíme se beznadějně, nemilovaně apod. Všichni někdy umíráme strachy, něčeho se děsíme, cítíme se poražení, nehezčí atd.

Tenhle pocit si představit umíme a taky to, co s námi udělá, když v takový moment uslyšíme hodnocení druhých.

Pomůže nám, když…?

  • právě prožíváme zmatek, všechno je v našem životě jinak a rychle se mění, pomůžou nám dotazy na naši budoucnost a kroky?
  • toužíme po dítěti, je nám pětatřicet a partner v nedohlednu, pomůžou nám věty, jak je mateřství nebo manželství super věc?
  • sbíráme odvahu k nějakému odvážnému kroku, potřebujeme slyšet upozornění na všechna rizika světa?

Co říct, když je druhému blbě

Pokud neumíme správně odhadnout protistranu a vyslat podporu na míru, tak mnohdy stačí jen mlčky projevit účast, podporující oční kontakt nebo gesto pochopení a nic dalšího nepřidávat. Prostě jen vyjádřit porozumění nad danou chvílí. Protože my víme, jak taková emoce chutná, jen ji v nás třeba spouští něco jiného.

Naše reakce jsou často automatické a podvědomé. Občas z nás vyjíždí jak zubní pasta z tuby. Nemá cenu se za ně po jejich vypuštění bičovat, ale má smysl je využít na určitou rekapitulaci.

Každého vedou k jednání nějaké důvody a když se na ně zkusíme podívat, pomůže nám to ke vzájemnému pochopení a ne vyhranění. Je to takový trénink terapeutického naslouchání, který se nám hodí pro všechny vztahové formy.

Můžeme vypozorovat, co s našimi ego vojáky dělá lidská odlišnost:

  • Co za pravdy a limity se v nás při setkání s odlišností objevuje?
  • Co za emoci v nás odlišnost vzbuzuje a na co nám brnká?
  • Může ta věc být i jinak?

 

Všem se nám žije líp, když nás obklopuje lidskost a sounáležitost. Tak zkusme své pravdy a limity testovat.  Můžeme o sobě zjistit velkou spoustu věcí a třeba i objevit, že svět „za oponou“ může být mnohem barevnější.

Prima dny❤️Markéta

Pokud Vás zajímají i další články, stačí  se přidat k fanouškům mé FB stránky a žádný další článek Vám neuteče.

Ta, které to, na co ve svém předešlém životě dojížděla, pomohlo objevit to, co je její vášní.

"Miluju pomáhat lidem posvítit si na převzaté limitující batožiny, lépe porozumět lidské odlišnosti, vzkřísit sebe a vyjet mu z garáže vstříc."

A kdo že je ta Markéta?

Markéta je autorkou eBooku Pro vnitřní změnu se není třeba znovu narodit

Můžete se také připojit k fanouškům tématu "Vykroč ze svého stínu" na facebooku

Markétě můžete také napsat
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • To, na co jsem ve svém předešlém životě dojížděla, mi pomohlo objevit to, co je dnes mojí vášní:)

    Chcete cítit větší sebedůvěru a snadněji měnit svoje postoje? Stáhněte si zdarma můj eBook PRO VNITŘNÍ ZMĚNU SE NENÍ TŘEBA ZNOVU NARODIT a začtěte se do mého duševního striptýzu. Rozkrývám tam souvislosti toho, kde, proč a jak se v nás tyhle emoční stavy a limity berou a co se s tím dá dělat. Tyhle batožiny totiž může odhodit každý!

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Pojďme se potkat na Facebooku:
  • Potkejme se na Instagramu: