Nějakou dobu jsem nebyla na své facebook stránce, ani IG, obecně jsem na těch internetech teď visela velmi málo🤓 Vzala jsem si totiž takový ME TIME. Před časem jsem měla v úmyslu začít pracovat na jednom projektu, i jsem to docela potřebovala, protože složenky se platit musí, jak všichni dobře víme, není-liž pravda.
Nabízelo by se, že když člověk dělá věci v souladu se srdcem, tak se všechno spojí a pluje hladce. Ono to tak i je, jen to třeba v tu chvíli vypadá trošku jinak, než očekáváme….třeba jako náhlé a zdánlivě bezdůvodné zastavení s pocitem „všechno je jinak“.
A když s tím člověk ještě nemá zkušenost, tak ho to může zpochybnit, a to je přesně důvod, proč o tom tady píšu.
Podvědomí odhazuje svrchník
Nemluvím tu teď o zastavení ze situace, kdy je člověk v hlavě. Dělá věci z módu lpění a strachu, je tudíž v odpojení a tělo se mu snaží nějakou důležitou informaci propašovat a jelikož ho majitel těla ignoruje, tak ho prostě vypne.
Mluvím o situaci, kdy člověk dělá něco v souladu se srdcem, ale najednou k němu místo plynulé svižné cesty, dorazí stopka.
Nemusí tomu ani předcházet žádná situace, informace, prostě se to z ničeho nic stane a člověk se zastaví a má pocit, že v něm najednou jakoby nic neplatí. Je to takový zvláštní pocit:
„Vůbec nic nevím, a co že to vlastně chci a kam že to jdu!?“
Jak ta svlékačka vypadá?
U mě to probíhá různě, ale většinou se v tom vždy opakuje dějství vyznačující se velkou potřebou spánku, touhou po minimálním fyzickém energetickém výdeji a miminalizací společenského kontaktu.
My jako jedinci vychování na pohyb vpřed, nikoliv zastavit stát, poháněni očekáváními, tato zastavení nemáme úplně v oblibě. Protože přeci potřebujeme věci dělat, ne nedělat, že jo!?
Takže když konečně víme, kam chceme směřovat, porazíme kvůli té cestě bambilión strachů, na kroky máme chuť a energii a najednou přijde „stop“, tak se ptáme:
Proč teď? Co je špatně?
Často to chceme přeprat, urvat, přemluvit. Sklouzáváme k rozladění, že věci nejdou podle očekávání. Na někoho jde vztek, na někoho sebelítost, někdo jde do marnosti…někdo se postupně sveze na všech sedačkách tohoto zábavného řetízkáče☺️
Jak si s tím poradit?
Těchhle vln jsem zažila už několik a můžu doporučit jediné: NEPRAT SE S TÍM, ale naopak dělat přesně to, co cítíme, že dělat právě teď potřebujeme. A to i když se to jeví jako úplná sebevražedná mise a teď se nám to fakt vůbec nehodí.
Heslo je nevyčítat si to, ale naopak na to jít s laskavostí k sobě a věnovat se těm potřebám, které nám to v tu chvíli hlásí jako deficitní. Pak totiž celý proces proběhne mnohem rychleji. Dá se to představit třeba jako tekoucí řeka.
Když do jejího koryta házíme trámy, kmeny, balvany a větve, tak její proud zpomalíme, stejně ji ale nepřepereme. Akorát se s těmi překážkami řeka bude prát o to déle a stejně je to i s tím vnitřním nekomfortem. Tam má smysl jediné.
Nasednout do lodě, nechat se houpat a donést tam, kam je zamýšleno.
K čemu je to dobré?
U sebe na začátku většinou úplně netuším, o co přesně tady teď vlastně jde. Vím ale, že jsem narazila na něco důležitého a potřebuju v sobě nechat něco provzdušnit a přenastavit.
Pochopila jsem, že kdybych šla do dalších kroků v tom původním nastavení, nedopadnou pro mě tak dobře, jak by dopadnout mohly. Je to jako přeskládání koleček ve strojku, ve kterém se tím přeskládáním objeví ještě další funkce, o které nikdo před tím ale vůbec netušil, že je možná.
Já vždycky po tomhle procesu najednou můžu vidět to, co jsem před tím neviděla, udělat něco, co jsem před tím nemohla nebo neviděla a nebo to všechno prostě pojmout tak nějak z jiného úhlu.
Možná to zní pro někoho jako: O čem to tady mluví? Co tím chce říct? Pokud to tak máte, tak tyhle řádky klidně vypusťte. Není to text pro Vás.
Píšu to tu pro ty, kterým je tohle sdělení povědomé a mají v této fázi pocit zmatku, divnosti, nepatřičnosti, nanicovatosti, neradosti, nebo třeba jen marnosti. Tak právě Vám chci říct: „Jste normální a to, co se děje, je taky normální.“😉
Huráá, dosáhli jste bodu tání
Zřejmě jste se, aniž byste to věděli, přiblížili do úzké vzdálenosti nějakého mentálního resp. emočního bloku a nacházíte se v bodě jeho tání, kdy se ve Vás může tenhle nevědomý nechtěný omezovač vašeho jednání rozbořit, roztéct a přeměnit.
Až vzápětí se ukáže, proč, co a jak se vám snažil básník sdělit….prostě už jste dospěli do bodu, kdy tuhle berličku s sebou nepotřebujete a v další cestě by Vám překážela.
Je to jak PC hra, kdy se člověk dostává na další level, ale když tu hru nezná, neví, co ho tam čeká. Tak tu hru nevypínejte, jen ji hrajte, má to pro vás cenu. Nebojte, všechny cesty vedou nejen do Říma, ale i do přístavu. Přeji Vám zdárné doplutí!
Prima dny❤️Markéta
Pokud Vás zajímají i další články, sledujte mojí facebook stránku a žádný článek Vám už neuteče.